Príncipe Harry zoa Barack Obama antes de entrevistá-lo – Emais … – Emais Estadão (Blogue)

Príncipe Harry entrevistou Barack Obama durante os Invictus Games em Toronto, em setembro
Príncipe Harry entrevistou Barack Obama durante os Invictus Games em Toronto, em setembro Foto: Kensington Palace courtesy of The Obama Foundation via AP

A pressão de entrevistar Barack Obama deve ser grande, mesmo que você seja o príncipe Harry. Em setembro, o noivo de Meghan Markle entrevistou o ex-presidente dos Estados Unidos durante os Invictus Games e, neste dominigo, 17, um trecho dos bastidores da conversa foi divulgado.

Leia também:

Enquanto Obama parece à vontade, Harry diz estar nervoso. Mesmo assim, consegue encontrar coragem para brincar com o ex-presidente.

“Eu preciso fazer sotaque britânico?”, pergunta Obama. “Não, mas se você começar a fazer pausas longas nas suas frases, vou ter que fazer aquela cara”, brinca Harry, mostrando a expressão.

Assista ao momento:

A AP informa que a entrevista é uma participação editorial de Harry no programa Today, da BBC Radio 4, que vai ao ar no dia 27 de dezembro. Ainda de acordo com a agência, Obama falou sobre suas memórias do dia em que deixou a presidência e expôs alguns de seus desejos para o futuro.

EUA: líder da votação da neutralidade de rede zoa críticos em vídeo bizarro – Tecmundo

Os Estados Unidos estão prestes a definir o futuro da internet no país: a votação do fim da neutralidade de rede pode acontecer nesta quinta-feira (14) com sérias consequências para a navegação de seus habitantes. E, para ajudar a convencer a população de que o fim dessa regulação é uma boa ideia, a maior autoridade por trás do projeto gravou um vídeo no mínimo peculiar.

Ajit Pai é presidente da FCC (Federal Communications Comission, que faz um papel parecido com o da Anatel por aqui) e foi escolhido pelo presidente Donald Trump justamente por ser um defensor do fim da neutralidade de rede. E ele parece disposto também a “se enturmar” com a juventude, como mostra o vídeo publicado no site conservador Daily Caller.

Confira:

Basicamente, o vídeo é uma tradicional lista feita para viralizar misturada com paródia e críticas a quem é contra o fim da neutralidade. Ajit fala que só quer “restaurar a liberdade na internet” e acabar com “as regulações da era Obama”. Além disso, diz que você poderá ver séries, postar no Instagram, arruinar memes e muito mais caso a nova lei seja aprovada.

O que faltou falar

O que Ajit Pai não cita é que a neutralidade de rede pode ser uma forma encontrada pelas operadoras para limitar a navegação livre pela rede. Essa é a “carta branca” para que elas vendam pacotes de acesso a certos serviços (pagar mais por streaming de vídeo, por exemplo, como é em Portugal), limitem a sua velocidade e até restrinjam o uso de produtos de concorrentes pelos clientes. 

Além disso, pequenos clientes e negócios perdem qualidade e velocidade de rede para os grandes, que consomem mais dados.

Quem defende o fim da neutralidade alega que essa é uma forma de “deixar os serviços das operadoras mais transparentes”. Porém, o vídeo foi muito mal recebido por vários motivos — como o fato de ser extremamente brega e abertamente brincar com as críticas. Sites de tecnologia inclusive criticaram o político por tratar uma decisão tão importante de forma tão infantil e superficial.

Uma colagem de textos.
“Ajit Pai pensa que você é estúpido”, “vídeo incrivelmente enganoso” e “novo vídeo bobo” são alguns dos termos utilizados por noticiários.

E o que eu ganho (ou perco) com isso?

Se você não mora nos Estados Unidos, dificilmente será afetado pela votação em curto prazo. Porém, o Brasil já passou por discussões sobre o limite de dados na banda larga (que está só temporariamente arquivado) e as operadoras já começaram a pressionar políticos para seguir o exemplo dos EUA e votar alterações no Marco Civil da Internet. Atualmente, é ele que garante o acesso livre e sem amarras.

Nos EUA, vários artistas e pioneiros da internet já se uniram para manifestar o descontentamento com relação ao fim da neutralidade.

Cupons de desconto TecMundo:

Vypůjčený život – Literární noviny v síti

Leierová výřez přebalZnámá Praha, rušný New York, neznámé Japonsko. Na tuto cestu se vydává hrdinka románu Dům s vypůjčeným výhledem (Host 2017). Příletem do Japonska ale její cesta ani zdaleka nekončí, ba naopak, stojí před ní daleko složitější cesta – cesta k porozumění nové kultuře a hlavně cesta hledání domova i sebe sama.

Dům s vypůjčeným výhledem je prvním románem novinářky Martiny Leierové (*1967). Autorka procestovala mnoho zemí a v několika z nich (Indie, USA, Rakousko) i po delší dobu žila. Poslední čtyři roky strávila v Japonsku, do kterého také zasadila převážnou část děje svého románu. V něm kombinuje prvky psychologického románu s detektivní zápletkou, která se navíc točí okolo velmi zajímavého (a mnoha čtenářům nejspíš nepříliš známého) tématu padělání slavných obrazů a jejich prodeje na světovém trhu s uměním.

Hlavní hrdinkou románu je Zoa, novinářka žijící v Praze. Má přítele i práci, tedy vše, co většině lidí stačí ke spokojenému životu. Zoa si ale v sobě nosí zvláštní neklid, který jí nedovolí zůstat dlouhou dobu na jednom místě. Toto puzení ji táhne do světa, touží objevovat nepoznané a nejvíce ze všeho miluje první chvíle strávené v cizí zemi, kdy může jako nezúčastněný pozorovatelLeierová přebal zkoumat život místních lidí a vidět detaily, které místním unikají a staly se pro ně něčím naprosto běžným a obyčejným, zatímco pro ni jsou něčím nevšedním. Neklid se hlásí o slovo právě nyní a Zoa ví, že mu nedokáže (a ani nechce vzdorovat), ale naopak se mu ochotně podvolí a nechá se jím unášet vstříc neznámému.

Zoa tak odlétá z Prahy do New Yorku, ze kterého se vydává až do vzdáleného Japonska. Japonsko je pro ni zpočátku naprosto nepochopitelným místem. Plánuje zde jen vykonat, co je nezbytné, a pokračovat v cestě. Jak se ale proplétá ulicemi Tokia, postupně zjišťuje, že kromě rušných čtvrtí osvětlených nespočetnými neony skrývá město množství malých uliček, ve kterých jako by se zastavil čas a kde na člověka dýchne atmosféra dávných časů. Dva světy existují paralelně jeden vedle druhého, každý si žije svým životem a vzájemně si nepřekáží. A právě tato dvojakost města hrdince učaruje. Situace se tak nakonec vyvine úplně odlišně a Zoa začíná zemi vycházejícího slunce stále více rozumět a podléhat jejímu kouzlu. Cesta, o které se její známí domnívali, že je pouze jedním z jejích „dalších úkroků směrem nikam“, se ukáže být zásadním zlomem, který její život posune nečekaným směrem.

Zoa se setkává se zajímavými lidmi, mezi které patří i malíř Tomohiro, díky kterému začíná pomalu pronikat hlouběji do tajů Japonska, jeho zvyklostí a kultury. Tomohiro je fascinující a brilantně propracovanou postavou, která působí jako poklidný ostrov nehnutě stojící uprostřed rozbouřeného oceánu. Vypráví jí o východní filosofii, jejím chápání světa a místa jedince v něm, což hrdinku naprosto fascinuje, protože je to pohled odlišný od všeho, s čím se kdy setkala na Západě. Zoa se (tak jako Tomohiro) snaží žít v přítomném okamžiku, poznává, že ticho nemusí být tou dobře známou „chvilkou trapného ticha“, ale může se stát netíživým momentem, v němž je možné zahlédnout záblesk přítomné chvíle. Zoe se nakonec podaří zaplnit prázdno, které v sobě již dlouhou dobu nosí, a najít sebe samu. Každá mince má však i druhou stranu a Zoa se učí, že vše v životě je pomíjivé a člověk by neměl na ničem lpět a bouřit se proti přírodě, proti přirozenému proudu věcí. Ačkoli ji naplňuje pocit naprostého štěstí, cítí Zoa zároveň nejistotu, že život, který právě žije, je jen vypůjčený – a jak je známo, každá půjčka se musí dříve či později splatit.

Autorce se v románu podařilo zachytit velké množství japonských reálií, jež jsou do textu zakomponovány velmi nenásilně – v některých případech prostřednictvím popisu, ale mnohem častěji jako součást dialogu mezi postavami. Statické výjevy jsou tak neustále střídány údernými replikami, což vyprávění činí vyváženým a knize přidává na čtivosti. Leierová ve svém příběhu ukazuje, že i mezi naprosto odlišnými kulturami je možné najít porozumění a vzájemné pochopení a že každá kultura může tu druhou obohatit. Zajímavou a velmi pečlivě propracovanou postavou je pak malíř Tomohiro, jehož tajemnou minulost autorka odkrývá velmi pomal, čímž stupňuje čtenářovo napětí. Dům s vypůjčeným výhledem je románem postaveným na vyvážené kombinaci psychologie, napětí, filosofie, kunsthistorie a japonských reálií, který ve svém čtenáři zanechává pocit hlubokého klidu.

Ukázky z knihy:

PROLOG

Krok těžkne. Úzká asfaltka se plazí vzhůru neochotně, pevně přivinutá k hoře. Mění šířku podle toho, co jí hora dovolí. A na dohled jen hluboké lesy, neprostupná zelená ve všech odstínech, od zářivé až po tu nejtemnější. Ticho houstne, už neslyší ani horskou říčku dole ve strži.

Nad nejvyššími srázy chybějí svodidla, nezbylo na ně místo? Zoa přistoupí až k úplnému okraji cesty, předkloní se a nad propastí vidí jen konečky svých vlasů a špičky červených bot. Jeho bot, na jejích nohou. A hluboko pod ní říčka — tyrkysová barva vody vypadá jako na fotce z přepálených prospektů cestovních kanceláří. Kdyby teď skočila dolů, nesl by ji chvíli proud? Ulevilo by se jí vůbec?

Skončit právě tady, v posvátných mělkých vodách řeky Otonaši, by nakonec nemuselo být tak zlé — kdo do nich vstoupí, bude očištěn, voda odplaví všechny nečistoty z hloubi jeho nitra. Tak to určitě.

Zoa se od strže pozvolna otáčí a i se svými nečistotami v duši pokračuje pomalu vzhůru. Zaplavuje ji smutek, hluboký a nevyhnutelný, který pokaždé trpělivě číhá na svou chvilku. Zoa se snaží rozptýlit myšlenky, vyvést je z bloudění v popelavých tmách. Nohy se rozcházejí ztěžka, unavené dlouhým putováním nebo gravitací, která se ve výškách zdá být silnější.
Každým dnem musí dorazit k hoře Kója. Snad se tam mezi holohlavými mnichy a gajdžiny rozpustí jako pěna do koupele. Mezi cizinci, kteří ve starých chrámech hledají cestu ke štěstí, přijeli z daleka a nakrátko, ze zvědavosti, nebo ve snaze schovat se tu před životem, v němž nemůžou najít klid. A doufají, že ho najdou zrovna tady. Ona míří do těchhle míst z důvodů o tolik prozaičtějších, až se jí tomu chce smát, osudu, jeho schválnostem, sobě samé. Ztracená v zemi, kde se nedomluví, kde se slunce maluje červenou barvou, kde není budoucí čas, snad proto, že všechno důležité se odehrává právě teď a tady, byť v sebeubožejší přítomnosti.

První věc, kterou v městečku Kója udělá? Pořádně se nají. A umyje. Možná se nejdřív umyje, pak nají. Usnout, spát tři dny a tři noci, sto let, nemyslet na nic, jen spát. Možná potom vyjde ven a pokusí se naplnit zásobník v hlavě novými obrazy, aby nemusela myslet na ty, které se jí nechtěně, nejčastěji těsně před usnutím, vynořují z paměti. Cigareta balancuje na Tomohirových rtech, když se chechtá. Štětec v levačce, barvami pocákaná kostkovaná košile. Tomohiro se otáčí zády, vlasy svázané do culíku, a mizí svým rychlým tichým krokem ve dveřích.
Zoa se vleče, bolí ji nohy, ramena, záda, už i za krkem. Pohladí bezmyšlenkovitě jeho tričko, ještě není nasáklé jejím potem, ještě cítí jeho vůni. Snaží se v hlavě zaplašit ten nejpronikavější obraz ze všech, ze kterého mrazí. Obraz smrti, tělo, z něhož život zmizel bůhvíkam a nechal tu jen pohozenou slupku. Prázdnou, nadbytečnou. Smrt je všechno, jenom ne dotyk nekonečna. Přesně naopak.

Kolik je to měsíců, co odjela z Prahy? Rok? Už si nevzpomíná, čas se zvláštně prohnul, je teď nepodstatný, nepřerušený dny a hodinami. Proč na ni teda padá těžký jako věčnost?

ČÁST I.
PRAHA

Kapitola 1

Den začíná obvykle okolo sedmé, zvoněním budíku po spánku kratším, než by bylo třeba. Zoa se pozvolna probírá a poslouchá, jak se město vrací do života. Vnitřky domů se začínají rozespale hýbat. Někde zaskřípe otvírané okno, někdo pouští sprchu, jiný rádio. Sousedova dodávka — už pořádnou chvíli nastartovaná — se konečně hlasitě rozjíždí do kopce, po chodníku poskakují lehké kroky vedle delších a mnohem těžších, dnes s tatínkem směr školka. Pejskař přímo pod jejím oknem spílá psovi, což Zou probudí úplně, a až pana Matyáše uvidí, poprosí ho, aby tak neřval. Všichni se tu znají, na téhle vesnici uprostřed velkoměstské džungle, kde člověka v noci budí leda tak noční ticho. Tedy alespoň ji budilo, když se sem před dvěma lety přistěhovala z New Yorku. Lekala se, že se něco stalo, když je takové ticho, že Praha náhle zemřela a místo ní tu zbyla jen černá jáma.

Zoa vyskočí z postele, ještě se otočí na Adama. Spí tvrdě a klidně, pravidelný hluboký dech mu zvedá hrudník, ruce má rozhozené do stran a pusu dokořán, jako by chtěl ještě něco dodat, ale nemohl si vzpomenout co. Jen ať spí, znavený muž svobodného povolání, má ještě čas. Alespoň zaspí kocovinu, kterou mu pondělní ráno naservíruje až do postele.
Zoa schází po schodech do kuchyně, ve které je chladno nehledě k ročnímu období. Přehodí si přes ramena deku a postaví vodu na čaj. Stojí a rozespale pozoruje stříbrnou hubičku konvice, voda v ní už bublá, nejdřív vyletí dva obláčky páry, po nich celý komín, jako z parní lokomotivy. U druhého hrnku čaje přemýšlí, co ji dnes čeká, redakce, porada, oběd, rozhovor, redakce, večeře, Adam, rutina.

Venku je krásně, mnohem tepleji, než se zevnitř zdálo. Zoa sjíždí na kole značky Nirvána k řece. Když ji mine třetí amatérský cyklista ve sportovním dresu a nespokojeně cosi sykne směrem k její poklidné jízdě, Zoa se na to vykašle a odbočí z cyklostezky. Pojede jinudy, přes most, jen na chvíli zaváhá, kde zabočit. Vpravo? Až tamhle, dál? Najednou přijíždí do míst, kde ještě nikdy nebyla. Je tu lesík i louka a malý kemp, přes cestu jí přeběhne bažant. Míjí kempující, kteří na skládacích židličkách a s výhledem na Vyšehrad dopíjejí ranní kávu, a než vstřebá trochu jejich dovolenkového poklidu, cesta před ní končí. V řece. Zoa sleze z kola a přemýšlí, jestli to bude muset jet celé zpátky. Zírá na blížící se loďku. Je to přívoz. Převozník sice nad kolem chvilku zaváhá, pak ale mávne rukou a odveze ji na pevninu.

Cesta se tím trochu protáhla, nebo možná zkrátila, to je v tuhle chvíli těžké odhadnout. Zoa spěchá, aby stihla sprchu, čisté oblečení v batohu, v miniaturní kuchyňce kafe a ze své přihrádky poštu a patero dnešních novin, „naše“ a konkurenční. Zastaví se uprostřed chodby a čte: Sestra vraždila bez soucitu, Vraždící sestra u výslechu, Sestra a šest bezcitných vražd. Houká to na ni rudě jako policejní majáček ze všech titulních stran. Nevyšetřuje se to teprve?

V rozlehlé redakci ještě ani nesvítí to mrtvolné zářivkové světlo, takhle poloprázdnou, topící se v pološeru, ji má obzvlášť ráda. Chvilka vzácného klidu, než začne hučet, než se rozezvoní telefony a rozjede kopírka. Lidé se trousí ke svým stolům, hlasy kolem se začínají proplétat v rozhovoru, zatím v tichém souladu, k večeru častěji v hlasité rozepři. Tak jak je to s tou vraždící sestrou? Otvírá konkurenční noviny. Než se stihne začíst, zjeví se u jejího stolu František i se svým konstantně ustaraným výrazem.

„Čau,“ poklesne hlasem.

„Čau?“ opáčí Zoa a čeká.

„Hele,“ podrbe se kliďas za krkem zpomaleně, jako by se právě probudil z hlubokého spánku. „Daniel chce s tebou mluvit.“

(…)

Nakladatel: Host
Rok vydání: 2017 (1. vydání)
Počet stran: 352
Vazba knihy: vázaná
ISBN: 978-80-7577-190-2


AddThis Social Bookmark Button

Vypůjčený život – Literární noviny – Literární noviny v síti

Leierová výřez přebalZnámá Praha, rušný New York, neznámé Japonsko. Na tuto cestu se vydává hrdinka románu Dům s vypůjčeným výhledem (Host 2017). Příletem do Japonska ale její cesta ani zdaleka nekončí, ba naopak, stojí před ní daleko složitější cesta – cesta k porozumění nové kultuře a hlavně cesta hledání domova i sebe sama.

Dům s vypůjčeným výhledem je prvním románem novinářky Martiny Leierové (*1967). Autorka procestovala mnoho zemí a v několika z nich (Indie, USA, Rakousko) i po delší dobu žila. Poslední čtyři roky strávila v Japonsku, do kterého také zasadila převážnou část děje svého románu. V něm kombinuje prvky psychologického románu s detektivní zápletkou, která se navíc točí okolo velmi zajímavého (a mnoha čtenářům nejspíš nepříliš známého) tématu padělání slavných obrazů a jejich prodeje na světovém trhu s uměním.

Hlavní hrdinkou románu je Zoa, novinářka žijící v Praze. Má přítele i práci, tedy vše, co většině lidí stačí ke spokojenému životu. Zoa si ale v sobě nosí zvláštní neklid, který jí nedovolí zůstat dlouhou dobu na jednom místě. Toto puzení ji táhne do světa, touží objevovat nepoznané a nejvíce ze všeho miluje první chvíle strávené v cizí zemi, kdy může jako nezúčastněný pozorovatelLeierová přebal zkoumat život místních lidí a vidět detaily, které místním unikají a staly se pro ně něčím naprosto běžným a obyčejným, zatímco pro ni jsou něčím nevšedním. Neklid se hlásí o slovo právě nyní a Zoa ví, že mu nedokáže (a ani nechce vzdorovat), ale naopak se mu ochotně podvolí a nechá se jím unášet vstříc neznámému.

Zoa tak odlétá z Prahy do New Yorku, ze kterého se vydává až do vzdáleného Japonska. Japonsko je pro ni zpočátku naprosto nepochopitelným místem. Plánuje zde jen vykonat, co je nezbytné, a pokračovat v cestě. Jak se ale proplétá ulicemi Tokia, postupně zjišťuje, že kromě rušných čtvrtí osvětlených nespočetnými neony skrývá město množství malých uliček, ve kterých jako by se zastavil čas a kde na člověka dýchne atmosféra dávných časů. Dva světy existují paralelně jeden vedle druhého, každý si žije svým životem a vzájemně si nepřekáží. A právě tato dvojakost města hrdince učaruje. Situace se tak nakonec vyvine úplně odlišně a Zoa začíná zemi vycházejícího slunce stále více rozumět a podléhat jejímu kouzlu. Cesta, o které se její známí domnívali, že je pouze jedním z jejích „dalších úkroků směrem nikam“, se ukáže být zásadním zlomem, který její život posune nečekaným směrem.

Zoa se setkává se zajímavými lidmi, mezi které patří i malíř Tomohiro, díky kterému začíná pomalu pronikat hlouběji do tajů Japonska, jeho zvyklostí a kultury. Tomohiro je fascinující a brilantně propracovanou postavou, která působí jako poklidný ostrov nehnutě stojící uprostřed rozbouřeného oceánu. Vypráví jí o východní filosofii, jejím chápání světa a místa jedince v něm, což hrdinku naprosto fascinuje, protože je to pohled odlišný od všeho, s čím se kdy setkala na Západě. Zoa se (tak jako Tomohiro) snaží žít v přítomném okamžiku, poznává, že ticho nemusí být tou dobře známou „chvilkou trapného ticha“, ale může se stát netíživým momentem, v němž je možné zahlédnout záblesk přítomné chvíle. Zoe se nakonec podaří zaplnit prázdno, které v sobě již dlouhou dobu nosí, a najít sebe samu. Každá mince má však i druhou stranu a Zoa se učí, že vše v životě je pomíjivé a člověk by neměl na ničem lpět a bouřit se proti přírodě, proti přirozenému proudu věcí. Ačkoli ji naplňuje pocit naprostého štěstí, cítí Zoa zároveň nejistotu, že život, který právě žije, je jen vypůjčený – a jak je známo, každá půjčka se musí dříve či později splatit.

Autorce se v románu podařilo zachytit velké množství japonských reálií, jež jsou do textu zakomponovány velmi nenásilně – v některých případech prostřednictvím popisu, ale mnohem častěji jako součást dialogu mezi postavami. Statické výjevy jsou tak neustále střídány údernými replikami, což vyprávění činí vyváženým a knize přidává na čtivosti. Leierová ve svém příběhu ukazuje, že i mezi naprosto odlišnými kulturami je možné najít porozumění a vzájemné pochopení a že každá kultura může tu druhou obohatit. Zajímavou a velmi pečlivě propracovanou postavou je pak malíř Tomohiro, jehož tajemnou minulost autorka odkrývá velmi pomal, čímž stupňuje čtenářovo napětí. Dům s vypůjčeným výhledem je románem postaveným na vyvážené kombinaci psychologie, napětí, filosofie, kunsthistorie a japonských reálií, který ve svém čtenáři zanechává pocit hlubokého klidu.

Ukázky z knihy:

PROLOG

Krok těžkne. Úzká asfaltka se plazí vzhůru neochotně, pevně přivinutá k hoře. Mění šířku podle toho, co jí hora dovolí. A na dohled jen hluboké lesy, neprostupná zelená ve všech odstínech, od zářivé až po tu nejtemnější. Ticho houstne, už neslyší ani horskou říčku dole ve strži.

Nad nejvyššími srázy chybějí svodidla, nezbylo na ně místo? Zoa přistoupí až k úplnému okraji cesty, předkloní se a nad propastí vidí jen konečky svých vlasů a špičky červených bot. Jeho bot, na jejích nohou. A hluboko pod ní říčka — tyrkysová barva vody vypadá jako na fotce z přepálených prospektů cestovních kanceláří. Kdyby teď skočila dolů, nesl by ji chvíli proud? Ulevilo by se jí vůbec?

Skončit právě tady, v posvátných mělkých vodách řeky Otonaši, by nakonec nemuselo být tak zlé — kdo do nich vstoupí, bude očištěn, voda odplaví všechny nečistoty z hloubi jeho nitra. Tak to určitě.

Zoa se od strže pozvolna otáčí a i se svými nečistotami v duši pokračuje pomalu vzhůru. Zaplavuje ji smutek, hluboký a nevyhnutelný, který pokaždé trpělivě číhá na svou chvilku. Zoa se snaží rozptýlit myšlenky, vyvést je z bloudění v popelavých tmách. Nohy se rozcházejí ztěžka, unavené dlouhým putováním nebo gravitací, která se ve výškách zdá být silnější.
Každým dnem musí dorazit k hoře Kója. Snad se tam mezi holohlavými mnichy a gajdžiny rozpustí jako pěna do koupele. Mezi cizinci, kteří ve starých chrámech hledají cestu ke štěstí, přijeli z daleka a nakrátko, ze zvědavosti, nebo ve snaze schovat se tu před životem, v němž nemůžou najít klid. A doufají, že ho najdou zrovna tady. Ona míří do těchhle míst z důvodů o tolik prozaičtějších, až se jí tomu chce smát, osudu, jeho schválnostem, sobě samé. Ztracená v zemi, kde se nedomluví, kde se slunce maluje červenou barvou, kde není budoucí čas, snad proto, že všechno důležité se odehrává právě teď a tady, byť v sebeubožejší přítomnosti.

První věc, kterou v městečku Kója udělá? Pořádně se nají. A umyje. Možná se nejdřív umyje, pak nají. Usnout, spát tři dny a tři noci, sto let, nemyslet na nic, jen spát. Možná potom vyjde ven a pokusí se naplnit zásobník v hlavě novými obrazy, aby nemusela myslet na ty, které se jí nechtěně, nejčastěji těsně před usnutím, vynořují z paměti. Cigareta balancuje na Tomohirových rtech, když se chechtá. Štětec v levačce, barvami pocákaná kostkovaná košile. Tomohiro se otáčí zády, vlasy svázané do culíku, a mizí svým rychlým tichým krokem ve dveřích.
Zoa se vleče, bolí ji nohy, ramena, záda, už i za krkem. Pohladí bezmyšlenkovitě jeho tričko, ještě není nasáklé jejím potem, ještě cítí jeho vůni. Snaží se v hlavě zaplašit ten nejpronikavější obraz ze všech, ze kterého mrazí. Obraz smrti, tělo, z něhož život zmizel bůhvíkam a nechal tu jen pohozenou slupku. Prázdnou, nadbytečnou. Smrt je všechno, jenom ne dotyk nekonečna. Přesně naopak.

Kolik je to měsíců, co odjela z Prahy? Rok? Už si nevzpomíná, čas se zvláštně prohnul, je teď nepodstatný, nepřerušený dny a hodinami. Proč na ni teda padá těžký jako věčnost?

ČÁST I.
PRAHA

Kapitola 1

Den začíná obvykle okolo sedmé, zvoněním budíku po spánku kratším, než by bylo třeba. Zoa se pozvolna probírá a poslouchá, jak se město vrací do života. Vnitřky domů se začínají rozespale hýbat. Někde zaskřípe otvírané okno, někdo pouští sprchu, jiný rádio. Sousedova dodávka — už pořádnou chvíli nastartovaná — se konečně hlasitě rozjíždí do kopce, po chodníku poskakují lehké kroky vedle delších a mnohem těžších, dnes s tatínkem směr školka. Pejskař přímo pod jejím oknem spílá psovi, což Zou probudí úplně, a až pana Matyáše uvidí, poprosí ho, aby tak neřval. Všichni se tu znají, na téhle vesnici uprostřed velkoměstské džungle, kde člověka v noci budí leda tak noční ticho. Tedy alespoň ji budilo, když se sem před dvěma lety přistěhovala z New Yorku. Lekala se, že se něco stalo, když je takové ticho, že Praha náhle zemřela a místo ní tu zbyla jen černá jáma.

Zoa vyskočí z postele, ještě se otočí na Adama. Spí tvrdě a klidně, pravidelný hluboký dech mu zvedá hrudník, ruce má rozhozené do stran a pusu dokořán, jako by chtěl ještě něco dodat, ale nemohl si vzpomenout co. Jen ať spí, znavený muž svobodného povolání, má ještě čas. Alespoň zaspí kocovinu, kterou mu pondělní ráno naservíruje až do postele.
Zoa schází po schodech do kuchyně, ve které je chladno nehledě k ročnímu období. Přehodí si přes ramena deku a postaví vodu na čaj. Stojí a rozespale pozoruje stříbrnou hubičku konvice, voda v ní už bublá, nejdřív vyletí dva obláčky páry, po nich celý komín, jako z parní lokomotivy. U druhého hrnku čaje přemýšlí, co ji dnes čeká, redakce, porada, oběd, rozhovor, redakce, večeře, Adam, rutina.

Venku je krásně, mnohem tepleji, než se zevnitř zdálo. Zoa sjíždí na kole značky Nirvána k řece. Když ji mine třetí amatérský cyklista ve sportovním dresu a nespokojeně cosi sykne směrem k její poklidné jízdě, Zoa se na to vykašle a odbočí z cyklostezky. Pojede jinudy, přes most, jen na chvíli zaváhá, kde zabočit. Vpravo? Až tamhle, dál? Najednou přijíždí do míst, kde ještě nikdy nebyla. Je tu lesík i louka a malý kemp, přes cestu jí přeběhne bažant. Míjí kempující, kteří na skládacích židličkách a s výhledem na Vyšehrad dopíjejí ranní kávu, a než vstřebá trochu jejich dovolenkového poklidu, cesta před ní končí. V řece. Zoa sleze z kola a přemýšlí, jestli to bude muset jet celé zpátky. Zírá na blížící se loďku. Je to přívoz. Převozník sice nad kolem chvilku zaváhá, pak ale mávne rukou a odveze ji na pevninu.

Cesta se tím trochu protáhla, nebo možná zkrátila, to je v tuhle chvíli těžké odhadnout. Zoa spěchá, aby stihla sprchu, čisté oblečení v batohu, v miniaturní kuchyňce kafe a ze své přihrádky poštu a patero dnešních novin, „naše“ a konkurenční. Zastaví se uprostřed chodby a čte: Sestra vraždila bez soucitu, Vraždící sestra u výslechu, Sestra a šest bezcitných vražd. Houká to na ni rudě jako policejní majáček ze všech titulních stran. Nevyšetřuje se to teprve?

V rozlehlé redakci ještě ani nesvítí to mrtvolné zářivkové světlo, takhle poloprázdnou, topící se v pološeru, ji má obzvlášť ráda. Chvilka vzácného klidu, než začne hučet, než se rozezvoní telefony a rozjede kopírka. Lidé se trousí ke svým stolům, hlasy kolem se začínají proplétat v rozhovoru, zatím v tichém souladu, k večeru častěji v hlasité rozepři. Tak jak je to s tou vraždící sestrou? Otvírá konkurenční noviny. Než se stihne začíst, zjeví se u jejího stolu František i se svým konstantně ustaraným výrazem.

„Čau,“ poklesne hlasem.

„Čau?“ opáčí Zoa a čeká.

„Hele,“ podrbe se kliďas za krkem zpomaleně, jako by se právě probudil z hlubokého spánku. „Daniel chce s tebou mluvit.“

(…)

Nakladatel: Host
Rok vydání: 2017 (1. vydání)
Počet stran: 352
Vazba knihy: vázaná
ISBN: 978-80-7577-190-2


AddThis Social Bookmark Button

Campeão no Maracanã, Independiente zoa o Fla na web: ‘Talvez devessem ter dormido mais cedo’ – Jornal Extra

Em meio às zoações ao Flamengo pela perda do título da Sul-americana, uma surgiu com propriedade. Veio de quem sofreu com a torcida rubro-negra na última noite e, em campo, deu o troco: o próprio Independiente. Campeão no Maracanã, o clube argentino não perdeu a oportunidade de alfinetar seu vice.

“Lamentamos que tenham sono. Talvez devessem ter dormido mais cedo ontem. As partidas se ganham em campo. Sabemos bastante disso. Mais respeito ao Rei”, provocou o clube em sua conta no Twitter.

O texto faz clara referência à noite que antecedeu ao jogo. Torcedores do Flamengo foram até o hotel em que o time estava concentrado e soltou fogos e rojões durante boa parte da noite. A perseguição foi da Barra da Tijuca até o Leme.

O desabafo, aliás, não se limitou a uma postagem. Os argentinos acusaram a torcida rubro-negra de incitar o ódio e perguntaram se é preciso um novo Maracanazo para que a lição seja aprendida.

“Nos provocaram. Nos maltrataram. Incendiaram um ódio sem sentido. O Rei fala em ampo. O Rei não perdoa. Aprendam de uma vez. Ou precisam de mais um Maracanazo?”, postou.

Em campo, nada disso afetou os argentinos. O Independiente arrancou um empate em 1 a 1 e sagrou-se campeão da Sul-americana. Foi a segunda vez que o time conquistou uma taça sobre o Flamengo no Maracanã (a primeira havia sido a Supercopa de 1995).

Após novo vice, ‘pior do mundo’ zoa o Flamengo – Jornal O Globo

Íbis zoa o Flamengo – Reprodução

Poucos minutos após o Flamengo perder o título da Sul-Americana para o Independiente, em pleno Maracanã, o Íbis não perdoou.

ANÁLISE: Fla fecha 2017 com resultados ruins e desempenho imperdoável

Conhecido como o ‘pior time do mundo’ e também pelo bom humor nas redes sociais, o clube pernambucano fez um convite ao rubro-negro:

‘Gostaríamos de convidar oficialmente o @Flamengo para disputar a próxima edição da Taça Mauro Shampoo conosco. Com certeza vocês levam essa’, escreveu o clube.

Newsletter

As principais notícias do dia no seu e-mail.

TROCAR IMAGEM


Quase pronto…

Acesse sua caixa de e-mail e confirme sua inscrição para começar a receber nossa newsletter.

Ocorreu um erro.
Tente novamente mais tarde.

Email inválido.
{{mensagemErro}}

Após novo vice, ‘pior do mundo’ zoa o Flamengo – Jornal O Globo – Jornal O Globo

Íbis zoa o Flamengo – Reprodução

Poucos minutos após o Flamengo perder o título da Sul-Americana para o Independiente, em pleno Maracanã, o Íbis não perdoou. Conhecido como o ‘pior time do mundo’ e também pelo bom humor nas redes sociais, o clube pernambucano fez um convite ao rubro-negro:

‘Gostaríamos de convidar oficialmente o @Flamengo para disputar a próxima edição da Taça Mauro Shampoo conosco. Com certeza vocês levam essa’, escreveu o clube.

Newsletter

As principais notícias do dia no seu e-mail.

TROCAR IMAGEM


Quase pronto…

Acesse sua caixa de e-mail e confirme sua inscrição para começar a receber nossa newsletter.

Ocorreu um erro.
Tente novamente mais tarde.

Email inválido.
{{mensagemErro}}

ZOA: Smashing the Muslim-Jerusalem myth – The Jewish Star

By Morton A. Klein, National President, Zionist Organization of America

It’s time to end the propaganda myth that Jerusalem is holy to Muslims.

Jerusalem was the capital of the Jewish nation under King David and other Jewish kings for hundreds of years. The U.S. Jerusalem Embassy Act of 1995 stated: “In 1996, the State of Israel will celebrate the 3,000th anniversary of the Jewish presence in Jerusalem since King David’s entry.”

Jerusalem was never the capital of any other nation. After the Arab conquest of Israel in 716 CE, the Arabs made Ramla their capital, not Jerusalem.

Jerusalem is the Jewish people’s holiest city. Jerusalem’s Old City (in the eastern portion of Jerusalem, the real Jerusalem — Western Jerusalem was built in recent years) contains the millennia old Jewish quarter and Judaism’s holiest site, the Temple Mount, where the first and second Jewish Temples stood, long before the birth of Islam. And eastern Jerusalem also contains the world’s oldest and largest (3,000-years-old) Jewish cemetery on the Mount of Olives.

Jerusalem is mentioned almost 700 times in the Torah, the Jewish holy books. Jerusalem is never mentioned in the Koran — not even once.

Throughout the millennia, Jews have been praying for Jerusalem 20 times each day, remembering Jerusalem in holiday and wedding ceremonies, and praying facing Jerusalem. By contrast, Muslims pray facing Mecca. There are no Muslim prayers for Jerusalem.

Significantly, neither the Palestinian Liberation Organization (PLO)’s original National Charter (drafted in 1964, during Jordanian Muslim rule), nor the PLO’s 1968 National Charter, nor the Fatah (Yasser Arafat’s terrorist group) Constitution even mention Jerusalem, let alone call for its establishment as a Palestinian Arab capital.

Muslims make their pilgrimages to Mecca, while Jewish pilgrimages are to Jerusalem. One of the five pillars of Islam (the five obligatory fundamental Muslim practices) is the “Hajj” pilgrimage to the Kaaba in Mecca, Saudi Arabia. The Torah commands the Jewish people to make pilgrimages to the Temple in Jerusalem three times each year, on Judaism’s three pilgrimage festivals (Passover, Shavuot, and Sukkot).

Jews have lived in Jerusalem throughout the millennia. Since at least the mid-1800s, the majority of the people living in Jerusalem were Jews. Theodore Herzl wrote in his diary about his arrival in Jerusalem on the evening of Oct. 31, 1898: “The streets were alive with Jews sauntering in the moonlight.” The 1907 prestigious Baedekers’ Travel Guide reported that at that time, Jerusalem had 40,000 Jews; 13,000 Christians and 7,000 Muslims.

In an attempt to create an Islamic religious connection to Jerusalem, Muslims point to Koran and hadith passages referring to Muhammad’s dream (not an actual event) of journeying to heaven on his steed Buraq from “Al Aqsa” — the “farthest mosque.” However, the “farthest mosque” could not possibly have meant Jerusalem because the Koran refers to Palestine as the “nearest” place, and Jerusalem was a central crossroads in the Middle East — not a “farthest” place. Moreover, Jerusalem’s “Al Aqsa Mosque” was built long after the Koran and the Hadith were written. The mosque was named Al Aqsa after the fact, to create a myth about the location of Mohammed’s dream. During Mohammed’s day, Jerusalem was ruled by Byzantine Christians, and a Byzantine Christian church stood on the Temple Mount.

So little did Jerusalem mean to the Muslim Ottomans that, during the First World War, they abandoned it to the British without a fight and even contemplated entirely destroying the city before leaving it.

In 1948, six Arab nations invaded Israel, and Jordan captured and illegally occupied the eastern portion of Jerusalem for 19 years (1948 to 1967). During Jordan’s illegal occupation, Jordan demolished 58 centuries-old Jewish synagogues, killed or expelled the Jews, pillaged tombstones of the 3,000-years-old Mount of Olives Jewish cemetery to line latrines and build roads, denied Jews access to their holiest religious sites, and harshly discriminated against Christians and churches. Jordan prohibited Christian churches and communities from buying land or opening new schools, required Christian schools to teach the Koran, and refused to allow Christian holidays.

Under Jordanian Arab Muslim rule, Jerusalem became a small isolated town. Arabs abandoned Jerusalem and moved to Amman.

Significantly, neither the Palestinian Liberation Organization (PLO)’s original National Charter (drafted in 1964, during Jordanian Muslim rule), nor the PLO’s 1968 National Charter, nor the Fatah (Arafat’s terrorist group) Constitution even mention Jerusalem, let alone call for its establishment as a Palestinian Arab capital.

During Jordan’s 19-year illegal occupation of Jerusalem, Jordan also kept its capital in Amman, built Jordan’s first university in Amman, as well as the King’s numerous residences, and made its Friday prayer radio broadcasts from Amman – not from Jerusalem. Arab leaders did not even bother visiting Jerusalem (with the brief exception of King Hussein). Jordan allowed eastern Jerusalem to fall into disrepair — to become a slum, with virtually no water or plumbing or electricity. This is of course not how an Islamic nation would treat a city that was really holy to Islam.

Tellingly, in the not-so-distant past, Muslims recognized the Temple Mount as the site of the biblical Jewish temples. Thus, the Jerusalem Muslim Supreme Council’s publication, ‘A Brief Guide to the Haram Al-Sharif’ (1925 edition, page 4), states about Jerusalem’s Temple Mount: “Its identity with the site of Solomon’s Temple is beyond dispute. This, too, is the spot, according to the universal belief, on which ‘David built there an altar unto the Lord, and offered burnt offerings and peace offerings’.”  (The quotation is from 2 Samuel 24:25.) 

The same Muslim publication notes on page 16: “In the west wall of the chamber, a door opens into a staircase descending to Solomon’s stables. This is a vast subterranean chamber. … It dates probably as far back as the construction of Solomon’s Temple. According to Josephus, it was in existence and was used as a place of refuge by the Jews at the time of the conquest of Jerusalem by Titus in the year 70 A.D.” (After 1954, all such references to the biblical Temples were excised from this publication.)

Mideast scholar Prof. Francis Peters of NYU said that Muslims have always regarded Jerusalem “with careless indifference.” There has never even been an important place of Muslim learning built or established there.

However, Leon Uris, famed author of “Exodus” wrote, “Jerusalem has known only two periods of true greatness and these have been separated by 2000 years. Greatness has only happened under Jewish rule … Jews have remained constant in their love throughout the centuries. It is the longest and deepest love affair in the history of the world.”

It’s only by the reunification of Jerusalem under Israeli rule since 1967 that the city has been revitalized, enjoyed stunning growth, and finally enjoys full freedom of religion and access to holy sites for people of every faith. This would be threatened by its re-division, as is already obvious in the massive Christian exodus from Palestinian Arab controlled Gaza and Bethlehem.

Whatever form a final peace deal may one day take, there is no morally just, religiously or factually based, or legally sound reason to dignify the falsified, fabricated Muslim claims to Jerusalem.

The fabrication that Jerusalem is holy to Islam impedes peace, instigates bloodshed, promotes a historic lie, and denies Judaism’s religious, historic and legal rights. It’s time to set the record straight.

This useful recap was originally published by ZOA earlier this year. Clip it now and send to any uninformed friends and colleagues.

Até o Ezra Miller zoa o “Salve Martha!” de Batman vs Superman – Jovem Nerd News

Em uma entrevista à TV chinesa, o elenco de Liga da Justiça foi questionado qual outro personagem do filme gostariam de interpretar. Henry Cavill escolheu o Aquaman, Jason Momoa queria ser a Mulher-Maravilha e Ezra Miller…queria ser o Superman, para poder apanhar do Batman e pedir trégua gritando “Martha!”:

Até o Flash zoa essa parte de Batman vs Superman — cena que já entrou para o folclore piadístico nerd na época em que foi lançada. Reveja a cena:

Despite Trump’s declaration, State Dep not recognizing Jerusalem – Arutz Sheva

The Zionist Organization of America called on the US State Department this week to change its policy vis-à-vis Jerusalem in light of President Donald Trump’s declaration that the US would recognize the city as Israel’s capital and would relocate its embassy from Tel Aviv to Jerusalem.

A day after the announcement, the US State Department downplayed the move, adding that it had not altered its policy regarding government documents provided to US citizens born in Jerusalem. For decades, the US has listed the place of birth of individuals born in Jerusalem simply as “Jerusalem”, with no country listed.

“At this time, there are no changes to our current practices regarding place of birth on Consular Reports of Birth Abroad and U.S. Passports,” the State Department told The Associated Press last week.

“With respect to maps, we are, of course, examining that issue, and when we have a decision we will announce it with respect to how we will treat Jerusalem for official USG-produced mapping purposes.”

The statement was issued despite claims by Secretary of State Rex Tillerson that the department would “immediately begin” implementing President Trump’s decision, including the relocation of the US embassy.

“The State Department will immediately begin the process to implement this decision by starting the preparations to move the US Embassy from Tel Aviv to Jerusalem.”

Republican Congressman Ron DeSantis (Fl-6) criticized the State Department over the refusal to alter its policy, tweeting “This does NOT faithfully implement the President’s policy to enact the tenets of the Jerusalem Embassy Act. Passports should say ‘Jerusalem, Israel’!”

This week, the ZOA released a statement calling on the State Department to implement the president’s recognition of Jerusalem as Israel’s capital.

“The Zionist Organization of America (ZOA) urges the U.S. State Department to rescind their proclamation not to act in conformance with President Donald Trump’s …declaration… formally recognizing Jerusalem as Israel’s capital.”

The ZOA noted that as per the US Supreme Court’s 2015 ruling in Zivotofsky v. Kerry, the State Department is obliged to adhere to the president’s decisions vis-à-vis recognition.

“The Secretary [of State] will not list a sovereign that contradicts the President’s recognition policy in a passport,” the 5-4 ruling determined. “The power to recognize foreign states resides in the President alone.”